6. Vlado

17. října 2014 v 16:33 | Ellie |  Last Sacrifice
staring at the sink of blood and crushed veneer


Nevěděl, jak dlouho tam klečel. Mohly to být hodiny, mohly to být minuty. Vyzkoušel už všechno, co znal, ale Layla stále ležela nehybně na místě. Neměla tep. Hrudník se jí nezvedal. Nedýchala. V očích se mu zračilo zoufalství. Ale neplakal. To byla slabost. Slabost, kterou nikdy nesměl ukázat. Prohraboval se svými vzpomínkami a snažil se najít něco užitečného, čím by jí mohl pomoct, ale jeho pokusy byly marné. Lovci nebyli obyčejní lidé, kouzla na ně nemusela mít stejný účinek. Zoufalství pomalu střídal vztek. Další člověk, který jej opustil. Než stačil propadnout chmurným myšlenkám, něco jej vyrušilo. Ze Zapovězeného lesa se ozýval dusot kopyt. Kentauři? Okamžitě vyskočil na nohy a s hůlkou namířenou na zem Laylu třikrát dokola obešel. Přitom si dával velký pozor, ať nevykročí ven z fialového kruhu, který jeho hůlka v trávě vykreslila. Když opsal třetí kruh a konec se spojil se začátkem, tiše zašeptal "Salvio hexia". Kruh zazářil a zmizel. Draco ale cítil magickou stěnu kolem, takže si byl jistý, že jsou v bezpečí. V tu chvíli se narušitelé dostali dost blízko, aby je rozeznal. Opravdu to byli kentauři - a jeden z nich byl Ronan.

"Tak kde jsou, Magoriane?" Oba kentauři se zmateně rozhlíželi kolem. Ten druhý, Magorian, se otočil přímo k nim, ale díky kouzelné stěně je neviděl.

"Přemístili se přímo sem, Ronane. Ta lovkyně se nehýbala, to vím jistě. Nemůžou být moc daleko." Ronan potřásl hlavou.

"To doufám. Musí na tom být špatně, skoro ji necítím." Takže hledali Laylu. Draco věděl, že tomu kentaurovi věří, proto se rozhodl se ukázat. Opatrně překročil neviditelnou bariéru, tak aby neporušil kruh na zemi. Oba kentauři okamžitě pozdvihli své luky a než stačil cokoliv říct, dva šípy mu mířily přímo do obličeje. Zvedl ruce v mírovém gestu. Ronan promluvil.

"Mladý Malfoy. Ano, to jsem mohl čekat. Kde je Layla? Musíme jí pomoci dřív, než bude pozdě. Je už hodně slabá, cítím to…" Draco zavrtěl hlavou v odmítavém gestu.

"Je příliš pozdě. Je mrtvá." Ta slova byla pro oba kentaury jako šíp, který jim probodl srdce. Mrtvá lovkyně, navíc učednice jednoho z jejich stáda.

"Kde je?" Ronanovi se v očích zaleskly slzy, ale hlas měl pevný. Draco mávl hůlkou a bariéra kolem Layly zmizela. Ležela tam, stále ve stejné pozici, tak bledá a nádherná. Oba kentauři se k ní přiblížili. Pak se k ní Ronan sehnul. Chvíli tak zůstal, a když se zase napřímil, obrátil se k Dracovi.

"Jak se to stalo? A kdy přesně?" Draco vrhl na druhého kentaura zmatený pohled, ale ten zamyšleně pozoroval její tělo.

"Kolem poledne. Našli nás bystrozorové. Jednomu z nich jsme prozkoumávali paměť, protože Layla měla podezření, že po nás jde někdo z jejích lidí. Měla pravdu, objevili se tam, když jsme chystali přenášedlo. Lovkyně a stopař. Ta mrcha mě chtěla zabít jako prvního, ale Layla jí stála v cestě. Zlomila jí vaz." V uších mu opět zazněl ten praskavý zvuk, když kouzlo Layle přerazilo páteř. Ronan s viditelnou úlevou poklekl a vzal její tělo do náruče.

"Jsi nezkušené mládě. Není mrtvá, jen v hibernaci. Oddaluje tak smrt. Musím ji vzít za Vladem, ten jí pomůže. Magoriane, vem ho do jeskyně a počkejte tam na mně. Vrátím se brzy." S tím odklusal do stínů Bradavického hradu. Draco za ním ještě chvíli upíral pohled, ale když zmizeli za ruinami, obrátil se k druhému kentaurovi.

"Bude v pořádku?" Magorian si povzdechl.

"Pokud už není pozdě, Vlado ji přivede zpět. Její osud je prozatím ve hvězdách." S tím zvedl oči k nebi. Ten večer bylo jasné, poseté tisíci hvězd. Při lepším zraku - takovém, jako mají upíři - by Draco viděl, jak jednotlivé malé hvězdičky, které nikam nepatřily, pohasínaly a další se rozzářily. Mezi mnohými kouzelnými tvory se věřilo, že každá hvězda je spojena s osudem nějakého člověka. Kterápak je její?

*

Ronan se mezitím dostal k sídlu jednoho z nejobávanějších upírů, co kdy žil - Vlada Tepeše. U brány mu cestu zastoupila stráž. Dva mladí upíři, nemohli být starší než několik let. Takovéhle holomky nechává Vlado hlídat svůj hrad?

"Kdo jsi, kentaure a koho sebou přivádíš?" Vycenili na něj tesáky, ve snaze působit co nejděsivěji, ale byli spíše k smíchu.

"Jsem Ronan ze Zapovězeného lesa a tohle" sklonil hlavu ke své svěřenkyni, "je Layla Blacková, Vladova lovkyně." Oba upíři zaprskali a okamžitě od něj ustoupili.

"Černá vdova! Ach, pán bude mít radost. Pojď!" Otevřeli bránu a jeden z nich jej vedl dovnitř. Druhý zůstal hlídat bránu. Ronan byl tak moc soustředěn na svou chráněnku, že si nevšiml pohledů, které si oba upíři vyměnili, ani podivného tónu jejich hlasu.

Jakmile se přiblížili k hradu na pár metrů, vstupní brána se otevřela. Stála v ní malá upírka s nic neříkajícím pohledem a netrpělivě podupávala. Když k ní došli, zastoupila jim cestu a natáhla se po Layle.

"Nesmíš vstoupit, Ronane. Mathius tě doprovodní zpět k hranicím pozemku a jakmile se její stav změní, pošleme k tobě posla." Ronan nedokázal skrýt své překvapení. Odmítnout mu vstup do hradu byla jasná urážka, stejně jako nevyslovený příkaz, že musí odejít pod dohledem stráže. Mezi jeho stádem a upíry panovalo velmi křehké příměří a Vladova urážka nemusí být strpěna. Po chvilkovém váhání Laylu předal do rukou upírky a s neblahou předtuchou odešel.

*

Aby mladého kouzelníka uklidnil, dal mu Magorian vypít odvar z uklidňujících bylin. Draco byl tak zahloubán do vlastních myšlenek, že nijak neprotestoval - Magorian si nebyl jistý, jestli si je vůbec vědom, že nápoj vypil. Ronanův návrat trval několik hodin, které mlčky strávil úvahami o té dívce. Stejně jako Ronan chtěl slyšet, co se stalo, ale když viděl Dracův stav, rozhodl se, že bude lepší, když jej nebude nutit vyprávět to dvakrát. Ačkoliv Laylu neměl dvakrát v lásce, choval k ní určitou úctu, protože za svůj krátký život dokázala to, co by zvládl málokdo. A i když to přiznával nerad, díky jejímu příslušenství k Vladovu klanu a Ronanově rozhodnutí vzít ji pod svou ochranu jejich spory s upíry ustaly. Jistě, nenávist mezi nimi panovala stále, ale teď dokázali spolupracovat.

Když se tedy druhý kentaur vrátil, Draco jim odvyprávěl, co se stalo. Magorian cítil neklid svého přítele, sám začínal mít z toho všeho špatný pocit.

"Ten hologram, můžeš nám jej ukázat znova?" Draco přikývl a složitým pohybem hůlky vyčaroval Liamova holografického dvojníka. Oba kentauři jej chvíli zkoumali a pak Ronan temným, bolestí propleteným hlasem promluvil. "To je jeden z Vladových stopařů. Býval Layliným nadřízeným partnerem, když byla ve výcviku. A taky je bastardem jednoho z nejvýše postavených Vladovo poddaných. Pokud ale Laylu napadl on, pak napadl svou vlastní a tím v klanu rozpoutá válku. To by neriskoval. Nechápu jeho záměry."

Magorian věnoval Dracovi zamyšlený pohled. "Tohle nemůžeme nechat jenom tak. Příslušnice Vladova klanu nebo ne, lovkyně je také pod naší ochranou a jsme vázáni tvým slibem ochraňovat ji. Ty a ten čaroděj se vydáte k Vladovi a řeknete mu, co jsme zjistili. Čaroděj mu ukáže vzpomínky. K tomu nemůže být lhostejný. Pokud to nevyřeší v rámci svého klanu nebo ta dívka zemře, oznámíme to radě Moudrých." Ronan souhlasil.

*

K Vladovu sídlu dorazili za svítání, proto u brány nebyla žádná hlídka. Vydali se tedy přes pozemek rovnou k hradu. Stejně jako před několika hodinami, cestu do hradu jim zastoupila malá upírka. Tentokrát se však Ronan nedal odbýt.

"Selene, musíme s Vladem mluvit. Jsem si jist, že v této záležitosti bude ochoten oželet spánek i v denních hodinách. Laylu napadl jeden z vašich vlastních." Upírka upustila od svého bezvýrazného pohledu. Místo toho nastoupil smutek.

"Doufala jsem, že budeš mít dost rozumu a nevracet se, Ronane. A navíc jsi do toho zatáhl dalšího nevinného." Oba jí věnovali zmatený pohled. Pak si všimli upíra, pohybujícího se ve stínech za ní. Vysoký, nezvykle pohledný muž na ně vycenil tesáky.

"Na můj příkaz." Ronan zůstal stát naprosto šokovaný. Vlad Tepeš chtěl Laylu mrtvou. Odnikud se kolem nich začali objevovat lovci. Mířil na ně nejméně tucet hůlek a on měl pouze jednoho vysíleného kouzelníka. Smrt k nim natahovala své ruce odevšad.

*

Probuzení nebylo nijak příjemné. Bodavá, pulzující bolest někde vzadu v hlavě a nepříjemná poloha, ve které se nacházela, jí nedovolili plně se soustředit. První, co viděla, byl záblesk její poslední vzpomínky.

Víš, co to znamená? Cítila jeho přítomnost, ale neotočila se. Když jejím tělem projela ta nesnesitelná bolest, stále ještě se dívala na Draca. Ano, moc dobře tetování poznala. Koneckonců, stejná značka zdobila její zápěstí. Značka Vladových lovců. Až když ji uviděla, uvědomila si, kdo to je. Zarazilo ji, že ho nepoznala. Vždyť s ním strávila tolik měsíců! Až jeho pach jí připomněl něco známého, povědomého. Možná to mělo co dělat s kouzly, kterými se všichni chránili. Možná ji nutila zapomenout na něj.

Vrznutí dveří ji vrátilo zpět do reality. Okamžitě pocítila řezavou bolest, jak se jí okovy zařezávaly do zápěstí. Navíc se ještě plně nezotavila ze svých zranění - dostala jen tolik krve, aby ji mohli probudit. Zahnala slzy a pohlédla na nově příchozího. Mladá zrzavá upírka co nejtišeji zavřela dveře a otočila se k ní. Layla si neodpustila pichlavou poznámku a nepřestávala jí při tom oplácet pohled z očí do očí.

"Nemohla sis nechat ujít pohled na své vítězství, Selene? Musí to být skvělý pocit, dostat po tolika letech konečně to, co jsi chtěla." Upírka na to nereagovala hned, jak by Layla očekávala. Dokonce ani nezářila vítězoslavným úsměvem. Její tvář odrážela jen jednu emoci, a to byl smutek. Ještě chvíli si zajatkyni prohlížela a pak promluvila.

"Ty ze všech nejlépe bys měla chápat, že tvá smrt mi nepřinese klid, který hledám. Copak tvá mysl utekla stínům minulosti i poté, co jsi potrestala vraha své sestry? Ne. Mír nám přinese jen smrt. A proto, má milá, dnes nezemřeš. To je můj trest pro tebe. Odejdeš odsud živá a tvá mysl se bude dál užírat vědomím, že ses vzdala všeho a přesto Nicollette nakonec zemřela. Dál budeš prožívat ta muka, tak jako jsem musela já. A já tě budu pronásledovat, tak dlouho, dokud vina nakonec nezvítězí a ty nezešílíš." Jediná slza si našla cestu skrz její tvář. "Budeš trpět, Laylo Blacková. Prožiješ dlouhý život, to ano, ale uvidíš umírat všechny, které miluješ. Pak bude můj syn pomstěn. Pak budu moci zemřít a konečně najdu klid a mír." Layla zaprskala jako kočka.

"To si opravdu myslíš, že to bude jejich smrt, díky čemu ztratím sama sebe? Já už ztratila všechno, Selene, všechno! Svou rodinu, svého snoubence, své dítě. Myslíš si, že ty jsi trpěla? Ano, ztratila jsi jediného syna. Tu bolest znám a dokážu ji pochopit. Ale byl posedlý černou magií. Jeho osobnost, všechno, co jej dělalo jím, bylo pryč. Z tvého Demetriho se stalo vraždící monstrum. Nemohli jsme ho nechat naživu," Selene ji hlasem plným bolesti přerušila.

"Bylo to dítě! Malé, bezbranné dítě! Jak se může dítě ubránit proti dospělému a vycvičenému lovci?!" Layla ji vykolejila natolik, aby se nedokázala soustředit na nic jiného, takže teď měla šanci se odtamtud dostat.

"Já vím, Selene. Proto jsem to udělala já. Tvůj manžel na to nebyl dost silný, ale byl to rozkaz jeho pána. A věř mi, že mě to pronásleduje. Řekl ti někdy Liam celou pravdu? Že tvůj Demetri mohl žít? Černá magie jako tahle potřebuje hostitelské tělo, aby nezanikla. Kdyby Liam obětoval svůj život, magie by měla nové hostitelské tělo a ten chlapec mohl žít. Já jsem zničila magii, Selene. Demetriho zabil Liam." S tichým výkřikem bolesti protáhla jednu ruku okovy.

Cítila, jak jí to sdírá kůži a láme kosti, ale podařilo se jí to. Pak upírku udeřila pěstí do spánku. Ta se okamžitě zhroutila na zem v bezvědomí. Layla chvíli čekala, než se jí začne hojit ruka. Díky nedostatku upírské krve byla oslabená a také hojení trvalo déle než obvykle. Pak už pro ni ale nebyl problém osvobodit druhou ruku. Přešla ke dveřím a poslouchala. V nejbližším okolí bylo ticho, že by bylo slyšet s cinknutí špendlíku o podlahu, ale při troše soustředění zaslechla něco jiného. Byly to výkřiky a duté rány, někde venku. Stěny zvuk tlumily a tak si nebyla jistá, co to je. Pootevřela tedy dveře, aby se ujistila, že tam nikdo není a pak vyrazila. Drželi ji v podzemních kopkách, kde předtím byla jen párkrát, takže se modlila, ať najde správnou cestu ven. Přeci jenom neměla tak dokonalou paměť jako upíři.

Naštěstí cestou nenarazila na nikoho, což jí přišlo poněkud divné. Vlado míval v hradu vždy rozmístěné strážce. Proč tam bylo liduprázdno, to zjistila v okamžiku, kdy se dostala do vstupní síně. Zvuky boje nabíraly na intenzitě, jak se blížila k východu a nyní před sebou měla jasně nevyrovnaný boj v celé své kráse. Vyčerpaný Draco z posledních sil držel štít, který jeho a Ronana chránil před útoky lovců, zatímco Ronan střílel po všem, co se dostalo moc blízko k nim. Jeho střely si vždy našly svůj cíl, i přesto však prohrávali. Stála proti nim příliš velká přesila. Automaticky sáhla po hůlce, aby jim mohla pomoci, ale s hořkostí si uvědomila, že ji nemá. To znamenalo boj jeden na jednoho, holýma rukama.

"Trvalo ti to déle, než jsem očekával." S neblahou předtuchou se otočila po hlase. Vlad Tepeš ji nepokrytě zkoumal, opřený o jeden ze zdobných sloupů. Jako by venku právě neumírali jeho lidé. "Vypadáš vyčerpaně." Na rtech se mu usadil úsměv šelmy, pobavení v očích. Layla vybouchla.

"Proč, Vlado? Copak jsem nesplnila cokoliv, o co jsi mě požádal? Copak pro tebe nejsem dostatečným přínosem?" Otřásla se, když si jazykem přejel po horním rtu, pohled stále upřený na ni.

"Je tu jedna věc, kterou jsi neudělala…" se znechucením udělala krok zpět. Upíří princ mohl mít kteroukoliv. Přesto se za ta léta nepřestal snažit.

"Ale no tak, Vlado. Netvrď mi, že tohle je pomsta za to, že jsem s tebou nešla do postele. Kvůli tomu bys nerozpoutal válku s kentaury. Navíc, ty nikdy nic neděláš jen pro čiré potěšení. Co z tohohle budeš mít? Že zabiješ mně, tvého jediného kentauřího zastánce a nevinného kouzelníka?"

"Vlastně jsem uvažoval o tom, že čaroděje bych mohl nechat žít. Kouzelnické společenství by mi za něj jistě dalo náležitou odměnu." Odfrkla si.

"Za mě bys dostal mnohem víc. Nezkoušej mi tvrdit, že tohle je kvůli penězům. Sám nevíš, co s nimi." Během své řeči pomalu couvala k východu. Musela se dostat k Dracovi a Ronanovi, než bude příliš pozdě. Vlado ji úmyslně zdržoval, jen nevěděla proč.

"Taky pravda. Víš, tohle všechno jsi mohla mít taky, princezno. Peníze, moc, postavení, nesmrtelnost. Stačilo jen přijmout mou nabídku. Byla bys nedotknutelná. Ale ty jsi dala přednost tomu čaroději. Čaroději, který tě zatratil, který ti zlomil srdce. A já to respektoval. Věděl jsem, že časem bys pochopila, že v jejich světě už nemáš místo. Že časem bys mě prosila. Ale pak sis prostě nemohla pomoct, musela jsi dát průchod své lítosti a zabila jsi toho kluka místo Liama. Musela jsi vědět, že to bude mít následky. Chránil jsem tě tak dlouho, jak jsem mohl. Ale nic netrvá věčně. Raději budu riskovat válku s kentaury než válku ve svém vlastním klanu." Demetri? Tohle všechno bylo kvůli Demetrimu? A co mohla dělat? Jeho otec by to nedokázal. To měla toho chlapce nechat pobíhat a zabíjet další lidi? Vždyť to byl Vlado, kdo vydal rozkaz k zabití. Jistě, ochranná politika.

"Dokaž mi to, Vlade Tepeši. Dokaž, že to všechno nejsou jen plané řeči. Pokud jsi ještě opravdu schopen milovat, dokaž to. Nech je jít. Pošlu radě Moudrých zprávu, že se zříkám jejich ochrany. Pak ti nebude nic stát v cestě. Nemáš tím co ztratit." Během mrknutí oka byl u ní. Jakožto čistokrevný byl mnohem rychlejší než ona, takže se měla na pozoru. Kdyby na ni zaútočil, neubránila by se mu. Jemně ji chytil za bradu a donutil ji, aby se mu podívala do očí.

"Och, princezno. Kdybys tak tušila, jakou máš nad námi muži moc… Ale už je příliš pozdě na to, nechat je jít. Jak bych pak před mými lidmi vypadal… Uděláme dohodu. Dám vám dvě hodiny náskok. Dostaň je někam daleko odsud. Pak se vrátíš, protože jestli ne, půjdu po tobě tak dlouho, dokud tě nedostanu. A já ti slibuju, že to skončíme rychle." Políbil ji a ona měla co dělat, aby necukla, když ucítila jeho ostré špičáky. Zajela rukou pod jeho hábit. Vyložil si to přesně tak, jak čekala. Příliš pozdě si uvědomil, o co jí jde. Netrvalo jí ani vteřinu uchopit hůlku a poslat ho do bezvědomí.

V tu chvíli se za ní ozval nelidský výkřik. Prudce se otočila a se zoufalým výkřikem se vrhla ke svým přátelům. Ronanovi trčel z hrudi šíp. Kentaur ležel na boku a vedle něj klečel Draco, odrážejíc kletby, kterým se nedalo vyhnout.

"Serpensortia maximus!" z Layliny hůlky vyletěl obrovský had a zaútočil na nepřátele. Se slzami v očích poklekla ke svému příteli. "Ronane…" kentaur těžce oddychoval, bylo jasné, že už to dlouho nevydrží. Chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. Viděla, že chce něco říct. "Pššt, nemluv, Ronane… to bude dobré. Budeš v pořádku." Nepustil. Sklonila tedy hlavu, aby ho slyšela.

"Sanguis vitam est. Sanguis est vim." Pak stisk povolil. Jeho srdce přestalo bít. Poslední, co tento kentaur v životě viděl, byly hvězdy na jasné, bezmračné obloze. A Laylino srdce už potřetí v životě puklo. Ve chvíli, kdy začala metat kouzla na všechno okolo, co se pohnulo, viděla rudě.

"Repello Inimicum!" Upír, kterého bledě modrý paprsek zasáhl, se přímo před jejíma očima rozpadl. Bez špetky lítosti vyhledala další cíl a kouzlo zopakovala. Draco se držel za ní, odrážel kouzla těch, co se ji snažili napadnout zezadu. A pak se to stalo. První mu tvář potřísnila teplá krev, prýštící z rány na Laylině paži. Otočil se právě ve chvíli, kdy jeden z jejích protivníků dokončil složitý pohyb a z jeho hůlky vytryskl temně fialový paprsek, mířící přímo k nim. Draco to kouzlo poznal - na rozdíl od Layly, která místo štítu vykouzlila kletbu dříve, než ji stihl zastavit. "Lacarnum Inflamarae!" Ohnivá koule se řítila naproti fialovému paprsku.

"Laylo, ne!" než vším otřásl mohutný výbuch, strhl ji k zemi. A pak už na ně čekala jen temnota.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annie Annie | 20. října 2014 v 19:58 | Reagovat

Vyvíjí se to docela zajímavě. Bude víc Vlada? Jeho postavu v povídkách většinou miluju a mám takový pocit, že tady to nebude jinak. Jinak se začíná zajímavě vybarvovat hlavní ženská postava - rozhodně se těším, až nám řekneš něco víc o její minulosti.
A nakonec... jsem moc ráda, že jsi zase začala psát. Nejdřív jsem si nebyla jistá, ale teď už vím jistě že tuhle povídku jsem začala číst před nějakýma dvěma lety, ale pak jsi se odmlčela. Takže, snad to tentokrát dopíšeš, protože by byla škoda ochudit nás o takový příběh :)

2 Ellie Ellie | 20. října 2014 v 21:36 | Reagovat

[1]: Zaprvé: Díky.
Zadruhé: Ano, Vlado se objeví ještě v několika kapitolách. Zda ho ale budeš milovat i po tom, no, o tom si nejsem jistá.
Zatřetí: Laylina minulost není tak úplně tajemstvím... kdysi jsem už napsala povídku, kde byla hlavní postavou a která se odehrávala během druhé kouzelnické války. Je to ale už dost dlouho a tehdy jsem na tom nebyla zdaleka tak dobře, co se týče úrovně psaní. Last Sacrifice je vlastně takové pokračování, i když původní povídku už jsem z internetových zákoutí dávno smazala.
A nakonec: Očekávám, že zase přijde období, kdy na nějaký čas psát přestanu, jen nemám ponětí, kdy to bude. Já jsem s psaním tak trochu bipolární :). Ale budu se snažit dopsat všechny svoje rozepsané povídky  (a že jich je docela dost), než to pověsím na hřebík.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama