3. Sídlo vznešeného a starobylého rodu Blacků

12. října 2014 v 21:44 | Ellie |  Last Sacrifice
pour a little salt we were never here


Ronan je doprovodil až k okraji lesa. Ačkoliv v něm strávili maximálně dvě hodiny, když z něj vyšli, už začalo svítat. Layla se ošívala, jen co na ni dopadly první sluneční paprsky. Přesto se zdvořile rozloučila se svým přítelem, a pak spolu s Dracem šli mlčky až ke konci protipřemisťovací bariéry. Když ji překročili, podala mu malý kousek pergamenu. Od pohledu bylo jasné, že už je starý - div se nerozpadl, když ho vzal do ruky. Nechápavě se díval na jemu neznámou, přesto povědomou adresu, napsanou drobným, avšak úhledným písmem.

"Máš alespoň představu, v které části Londýna to je?" Přikývl. Grimmauldovo náměstí byla jedna z těch čtvrtí, co lehly popelem během druhé kouzelnické války. Nevěděl o ničem významném, co by tam mohlo být. "Skvěle. Předpokládám, že asistované přemisťování ti nedělá problémy." Odfrkl si, chytil ji za ruku a s tichým prásk je přemístil.

Objevili se na okraji nevábně vypadající čtvrti. Ta polovina domů, co neshořela do základů, vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Vybitá okna, omítka žádná, občas chybějící cihly ve zdech. Zahrady tak zarostlé plevelem, že nebyl vidět ani plot a odpadky válející se všude. Neušel mu zlomyslný úsměv na Laylině tváři. Vypadala zamyšleně, proto čekal, než se vzpamatuje. Po chvíli si opravdu uvědomila, že tam stále ještě stojí a kývla k pergamenu, který Draco stále ještě svíral v ruce.

"Mysli na tu adresu." V tu chvíli mu pravděpodobně svitlo, protože se na ni pobaveně podíval.

"Fidelovo zaklínadlo?" Přikývla a otočila se čelem k té části ulice, co lehla popelem. Napodobil ji a v duchu si vykreslil obrázek pergamenu, co držel v ruce. Po několika málo vteřinách se před ním skutečně začal pomalu objevovat, kousek po kousku, majestátní dům. Nebyl ani zdaleka tak vznešený a rozlehlý jako Malfoy Manor. Taky to byl dům v městské čtvrti. Sídlo jeho předků byl zámek starý několik století, jeden z mála ve vlastnictví čistokrevných rodin v celé Anglii.

S trochou představivosti dokázal odhadnout, že okolní domy kdysi vypadaly stejně. Tento zůstal nedotčený. Zatímco tam stál a přemýšlel, proč šli právě sem, Layla na nic nečekala a vydala se přímo k domu. Došla až k brance, poklepala na ni hůlkou a pak teprve vešla. Draco ji následoval, a když brankou procházel, pocítil slabý záchvěv nějaké bariéry. Jeho zvědavost s každým dalším krokem rostla. Čím je ten dům tak zvláštní, že je pod Fidelovým zaklínadlem a jsou kolem něj ochranná zaklínadla? Ani nevypadal obydlený!

U dveří udělala Layla to samé co předtím, ale když procházel bariérou tentokrát, měl pocit, že mu tuhne krev v žilách. Cítil z toho domu něco zlověstného. Najednou se před nimi objevil malý písečný vír a začal se formulovat do jakési postavy. Dracovi vzdáleně připomínala Brumbála, ale tohle bylo mnohem děsivější. Nikdy ho nezažil rozzuřeného a teď vypadal přímo hrůzostrašně. A hnal se přímo na ně. Layla se ani nepohnula, dokud nebylo písečné zjevení sotva metr před ní. Pak k němu jen nevzrušeně promluvila.

"My jsme tě nezabili, strýčku." Náhle písek zmizel a oni se ocitli v nepřirozeně tiché tmě. Draco slyšel i vlastní dech. Vlastně, jen vlastní dech.

"Lumos" tiché zašeptání se neslo v ozvěnách úzkou, dlouhou chodbou, jak v zápětí zjistil. Layla stála u stěny a vypadalo to, že mluví s jedním s obrazů. Když svou hůlku rozsvítil, malý mužík se špičatou bradkou na něj upřel zkoumavý pohled, pak kývl na Laylu a zmizel.

"Opatrně Draco. Snaž se dělat co nejmenší hluk. Některé obrazy jsou… řekněme trochu nepříjemnější. Léta tady nikdo nebyl a jsou zvyklé na svůj klid." Přikývl a hůlku mírně sklonil, aby jim náhodou neposvítil do očí. Moc dobře si ze svých školních let pamatoval, jak mu mnohé Bradavické podobizny způsobily nemalé potíže, protože přesně tuto chybu udělal.

Layla došla až na konec chodby a vstoupila do haly. Všechno zůstalo tak, jak si to pamatovala. Trollí noha sloužící jako věšák i nabodané hlavy skřítků podél schodiště. Otočila se k Dracovi.

"Vítám tě v sídle posledního Fénixova řádu," pochybovačně se rozhlédl kolem. Sídlo Řádu si vždycky představoval jako pěkný, světlý dům se známkami pobytu mnoha lidí. Z tohoto domu vyzařovala temnota a bezútěšnost. A temná magie. Ano, cítil ji všude. V každém předmětu, v každém kousku zdi. Tenhle dům jí byl protkaný skrz na skrz. Navíc byl od pohledu ponurý, neobydlený a připomínal spíš dům nějaké černokněžnické rodinky. Layla se rozesmála. "Také známém jako sídlo starobylého a vznešeného rodu Blacků." No, jistě, tak je to tedy! Teď už chápal. Řád to vymyslel opravdu dobře. Kde jinde se skrýt před Pánem zla než v domě patřícím čistokrevné kouzelnické rodině, jejíž členové jsou mezi jeho věrnými a která veřejně podporovala jeho názory? Nikdo by dozajista nečekal, že Fénixův řád, odpůrce temné magie, se usídlí zrovna na takovém místě.

Najednou Layla zpozorněla a popošla kousek ke schodům. Draco tak blízko nemusel, byl dost vysoký, aby tam dohlédl. Povalovalo se tam několik třísek. Pousmál se.

"S kým ti došla trpělivost?" Oba v těch kusech dřeva poznali zbytky rámu obrazu. Plátno se, rozcupované na kousky, válelo pod schody. Při tom pohledu si Draco vybavil scénu ze třetího ročníku v Bradavicích, kdy se jeho drahý strýček pokusil proniknout do Nebelvírské věže a potrhal při tom obraz Buclaté dámy. Ten den se prakticky všichni, kdo to ještě nevěděli, dozvěděli, kde mají Nebelvírští společenskou místnost. Laylin hlas ho vrátil do přítomnosti.

"Mně už se všemi. Ale myslím, že tohle je Harryho práce." Když se jí zmiňoval o možném přesunutí obrazu z tohoto kdysi poměrně frekventovaného místa, netušila, že má na mysli jeho likvidaci. Ne, že by proti tomu něco namítala. Sama se jej v minulosti pokoušela mnohokrát přesunout na jiné místo, ale její snaha byla marná. Její babička byla zdatná kouzelnice. Kouzlo trvalého přilnutí se jí zrušit nepodařilo. Myšlenka na zničení za pomocí některého z devastujících kouzel jí přišla na mysl už mnohokrát, ale nikdy by si to nedovolila jen z čiré úcty k předkům. A kvůli otci. Nicméně byla ráda, že je ta stará čarodějnice konečně pryč. Její jekot byl většinou naprosto nesnesitelný.

"Takže předpokládám, že Potter sem má naprosto volný přístup." V hlase mu byla slyšet jasná výčitka. Layla se na něj prudce obrátila.

"Myslela jsem, že tohle už jsme si vyříkali, Draco. Oba víme, že by to nebylo bezpečné. Ani mně strýček nezasvětil do všeho, a to jsem byla po Severusovi prakticky nejdůležitější člen Řádu. U Merlina, vždyť i Harry kolikrát věděl víc než já a to ho drželi pokud možno co nejdál od jakýchkoliv aktivit spojených s členstvím. Jakmile jsi jednou Smrtijedem, zůstáváš jím na vždy. Ty bys to měl vědět nejlíp." Nevědomky se dotkla pravého předloktí. Znamení zla jim za ta léta vybledlo, ale nezmizelo. Nikdy nezmizí. Vzpomněla si na svůj poslední rozhovor s Brumbálem před zasvěcením. Když ji tehdy varoval před všemi možnými komplikacemi, přešla to mávnutím ruky. Až mnohem později si uvědomila, jak dalekosáhlé důsledky měla přísaha složená Pánovi zla a přijmutí Znamení. Potřásla hlavou a kývla k nenápadným nízkým schodům vpravo od nich.
"Nemáš hlad?" Draco se na ni díval jako na blázna, ale kývl. Už dávno se naučil nezkoumat její zdánlivě nepochopitelné myšlenkové pochody. Pousmála se. "Výborně."

Kuchyně působila chladně. Úzká, s kamennými zdmi nepřipomínala klasickou kuchyni ani zdaleka. Mezi nimi a mohutným cihlovým krbem na druhém konci místnosti stál dřevěný stůl. Draco se k němu posadil, zatímco Layla mávla hůlkou a ze spíže umístěné vedle kredence k ní létaly potraviny. Aniž se k němu otočila, nenuceně jej vybídla.

"Tak prosím, ptej se." Chvíli ani jeden nepromluvil. Layla dál čarovala a na lince před ní se hýbaly hrnce, vařečky a všemožné další kuchyňské nádobí. Jeden by z toho až měl dojem, že vaří pro celou rodinu. Draco dál nevědomky sledoval její hůlku a rozmýšlel si své otázky.

"Co se s tebou stalo? Po bitvě?" Sáhla po krabici džusu a postavila ji spolu se sklenicí před Draca.

"Utekla jsem. Tady už pro mě nebylo místo. Stala jsem se Smrtijedkou. Zabila jsem. Jistě víš, že po válce byla za moje dopadení vypsaná vysoká odměna. Stejně jako na Nicollette. Proto jsme odešly pryč, mimo dosah britských úřadů a zákonů. Nejen mudlové, ale i kouzelníci mají smlouvy o vydávání uprchlíků. A stejně jako mudlovské vlády, i některé kouzelnické tě nevydají. Tak jsme trochu cestovaly." Otočila se k němu zády, aby neviděl, jak se jí do očí derou slzy. Vrátila se k lince.

"A ten kentaur? Nikdy jsem neviděl, že by se někdo z nich přátelil s lidmi." Při zmínce o svém mentorovi se pousmála.

"Ronan, Draco. Zvykni si říkat mu jménem. A jak už jsem řekla, Ronana znám už mnoho let. Když mi bylo šestnáct, nějakou dobu jsem u něj žila. Po návratu Pána Zla nebylo bezpečné, abych dál zůstávala u Severuse. Hlavně ne poté, co k němu začali Smrtijedi chodit bez ohlášení. Moc dobře si vzpomínám, když tam přišla tvá matka s Bellatrix a málem mně našly. Tehdy nebylo v plánu, že bych vstoupila mezi Pánovy věrné. Severus se mně snažil udržet co nejdál od záležitostí jak Řádu, tak Smrtijedů. Nechtěl, abych něco z toho zažila. Pro něj bylo dostatečným utrpením, že selhal u Nicollette. Nikdy si nenechal vysvětlit, že na to nemohl mít vliv. Proto mně poslal k příteli Albuse Brumbála, na jeho osobní doporučení. Ze začátku Severus cukal, nebylo mu po chuti, že bych měla žít s kentaurem. Neměl o nich moc dobré mínění. A před šesti lety jsem se k Ronanovi vrátila v rámci výcviku, kterým jsem v té době procházela. Ujal se role mého mentora. Už s tím měl nějaké zkušenosti. Strávila jsem v tom lese patnáct měsíců, bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem. V následujících letech, až do dnešního dne, mi pak poskytl úkryt a ochranu vždy, když jsem přijela do Anglie." Draco se mračil čím dál tím víc. Když pozvedla obočí, promluvil.

"Výcvik na co?" Této otázky se bála. Jestli dával ve škole alespoň trochu pozor, všechno mu dojde a pak uteče, jako všichni ostatní. Zhluboka se nadechla.

"Na lovce vampů."




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moni Moni | Web | 6. dubna 2012 v 20:14 | Reagovat

Oh, to byla krásná kapitola. Jak se ti to jen takhle může dařit? Jsem zvědavá na další díl, určitě bude zajímavý a pro mě, stejně jako oba předchozí, opět jedinečný a krásný. Píšeš velmi pěkně rozvádíš všechno a děláš pěkné popisy. :-) To se mi líbí :D

2 Fay Fay | 7. dubna 2012 v 10:20 | Reagovat

No, takovou chválu jsem už dlouho neslyšela. Jen doufám, že až konečně přidám čtvrtou kapitolu, taky si ji někdo přečte. Přemýšlím, kde ji mám ukončit.

3 Moni Moni | Web | 7. dubna 2012 v 12:10 | Reagovat

Určitě si ji přečtu, protože jakmile ji sem dáš budu u sebe na blogu informována, a hned letím si ji přečíst, takže se nemáš čeho obávat :-D  ;-)  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama