2. Zapovězený les

12. října 2014 v 21:41 | Ellie |  Last Sacrifice
just last a year


"Lee" nepatrně kývla hlavou a on sklonil hůlku. Tak přeci jen… Po tolika letech! Už pomalu přestával doufat, že by se s ní ještě někdy mohl setkat. Po Velké bitvě se vypařila, stejně jako Nicollette. Nenechala ani řádku. Za celé ty roky se ani jednou neozvala. Občas se o ní něco dočetl v Denním Věštci, ale kdo ví, jestli to byla pravda. Ministerstvo kouzel by se nepochybně uchýlilo k čemukoliv, jen aby uklidnilo veřejnost. Přeci jenom, bývalá Smrtijedka, která už téměř deset let utíká před zákonem, to moc lidem nepřidá na klidu a ministerstvu na dobré reputaci (kterou po válce vážně potřebovalo napravit) už vůbec ne.

"Nečekala jsem, že se tu někdo objeví." Nijak na to nereagoval, jen si ji prohlížel od hlavy k patě, stále dokola, jakoby nevěřil tomu, že před ním opravdu stojí. Vypadala navlas stejně jako před devíti lety. A že to už byla doba. Jako by nezestárla ani o minutu. Zkoumal její obličej, centimetr po centimetru. Opravdu, čas šel asi mimo ni.

"Myslel jsem, že jsi v Evropě." Na rtech se jí objevil lehký úšklebek.

"A nejsem snad? Vy Angličani tak snadno zapomínáte, že nejste samostatný světadíl." Očima zabloudila až k pomníku. "Dnes je výročí." Opět se k němu otočila zády. "Nečekala jsem, že si někdo vzpomene." Sklonila se a cosi položila k patě náhrobku. Když přikročil o něco blíž, uviděl bílou svíčku a růži.

"Něco jsem slíbil, pamatuješ?" Stačilo natáhnout ruku a mohl by ji obejmout. Tak, jak to toužil udělat už několik let. "A já své sliby držím." Otočila se. Dopadlo na ni několik měsíčních paprsků a najednou ji viděl úplně jinak. Nešlo přehlédnout, že je až nepřirozeně bledá. To nebylo nedostatkem pigmentu. Také mu neušlo, že jí z vlasů nezmizely barevné pramínky. Měla je už při jejich prvním setkání. Vzpomínal si, že tím pravidelně vytáčela nejen jeho rodiče, ale i ostatní obyvatele domu. Oči měla temnější, než pamatoval. A s lítostí si uvědomil, že už v nich netančí žádné veselé jiskřičky.

"Lee," natáhl se, aby jí mohl chytit, ale okamžitě odstoupila.

"Mnoho věcí se změnilo, co jsem byla pryč, Draco." Několikrát zamrkala a pohlédla k jezeru. "Bojíš se minulosti? Možná je čas podívat se jí do očí. Protože to je ten nejlepší způsob, jak se vyrovnat se mnohými skutečnostmi. A pochopení toho, co ti řeknu. Vím, že máš otázky, ale myslím, že zatím nedostaneš to, co chceš. Ne dokud si nebudu jistá, že jsi schopný přijmout pravdu." Aniž se na něj podívala, vydala se k temnému lesu za jejich zády. Draco ještě chvíli zůstal stát na místě a přemýšlel nad jejími slovy, než vyčaroval kytici růží, kterou položil k náhrobku a vydal se za ní. V té chvíli už zacházela do lesa. Za okamžik zmizela ve stínech. Trochu zrychlil, aby se mu neztratila.

Jakmile vkročil do lesa, musel téměř minutu počkat, než si jeho oči přivyknou. Ještě stačil zahlédnout cíp pláště, než se mu opět ztratila z očí. Vydal se za ní, opatrně našlapujíc, aby nezpůsobil moc hluku. V lese žily mnohé smrtelně nebezpečné bytosti, které nesnášely kouzelníky. Ačkoliv byla tma jako v pytli, jeho oči byly to jediné, na co se v tu chvíli mohl spolehnout. Noční zvěř probudila jindy tichý les a slyšel její hlasy i pohyb všude okolo sebe.

Prošel okolo jednoho obzvlášť starého stromu a ocitl se přímo před jakýmsi kráterem, hlubokým asi dva metry. Na jeho okrajích rozeznal silné kořeny stromů a zaplavil ho podivný pocit. Uvědomil si, je Lee zmizela, a neodvažoval se na ni zavolat ani rozsvítit hůlku, aby lépe viděl. Proto namáhal všechny své smysly, aby mohl co nejlépe prozkoumat prohloubeninu před sebou. Připadalo mu to jaksi povědomé, ale nemohl si vzpomenout, odkud tohle místo zná. A pocit déjà vu stále sílil. Náhle jej zachvátila intenzivní bolest hlavy. Škubl sebou, jak to nečekal, ale dál stál nehybně na místě a zíral před sebe. Soustředil se na jeden ze stromů lemujících tu díru v zemi. Zdálo se mu, že tam něco zahlédl. Kam sakra zmizela Lee? A pak, zničehonic, se něco mihlo jen pár centimetrů od jeho obličeje. Spíše to cítil, než viděl. Leknutím ustoupil o krok dozadu a vzápětí ucítil to samé. Pevně stiskl hůlku, otočil se kolem dokola a už už by vyslal nějakou kletbu, když se před ním zjevil kentaur. Neútočil na něj, jak by čekal, nýbrž na cosi podivného, co se vznášelo několik centimetrů nad zemí v černé kápi a pohybovalo se to tak rychle, že to sotva stačil postřehnout. Kentaur s tím očividně takové problémy neměl. Útočil na to stvoření tak dlouho, dokud se nedalo na ústup. Ve chvíli, kdy už se to začalo vzdalovat, prosvištěl kolem Draca šíp a zasáhl to přímo do míst, kde mají lidé srdce. Vydalo to uši drásající skřek a zmizelo. Otočil se směrem, odkud letěl šíp a uviděl tam stát Lee. Na zádech měla přehozený toulec s šípy a levou rukou svírala poměrně zvláštní luk.

"Ronane, jsi v pořádku?" rozsvítila svou hůlku, takže si Draco mohl pořádně prohlédnout toho kentaura. Rudé vlasy a vousy měl potřísněné krví. Mohutná kaštanová hruď se zvedala a klesala rychleji, než by měla - srdce mu zběsile bušilo. Zamžikal do náhlého oslnivého světla, které vycházelo z hůlky. Když poznal její majitelku, vypadal překvapeně.

"Laylo…" popošel trochu blíž. Draco nechápavě bloudil pohledem od jednoho k druhému. Odkud se Lee zná s kentaury? Layla mezitím sklonila hůlku, aby jim nesvítila do očí a šla přímo k tomu kentaurovi. Zastavila se až pár kroků před ním. Sklonila hlavu, jako by tím naznačovala úklonu. Draco musel ohromeně konstatovat, že kentaur udělal to samé. O tom snad ještě nikdy neslyšel. Kentauři byli velice hrdí a lidskou rasu považovali za sobě podřazenou. Našlo se mezi nimi sice pár jedinců, kteří s lidmi žili v míru, ale to byly spíše výjimky. Pokud se kentaur někomu uklonil, považovalo se to za gesto hluboké úcty. Mezi vlastními to bylo i poměrně běžné, ale jinak?

"Doufám, že se ti nic nestalo. Našla jsem mrtvého vlka. Tenhle byl nakrmený." Pohodila hlavou za kentaura, do míst, kde ještě před chvilkou bylo to stvoření. Kentaur zavrtěl hlavou.

"Jsem v pořádku. Možná byl nakrmený, ale myslím, že to bylo mládě." Layla přikývla a vypadalo to, že si oddechla. Otočila se k Dracovi, jako by si na něj vzpomněla až teď.

"Ty jsi taky v pořádku?" Přikývl, téměř neschopný slova. Právě odehnala nějakého podivného, očividně dost nebezpečného tvora a úplně v klidu se tu bavila s kentaurem, co vypadal jako její starý známý a vypadala, jako by to byla naprosto normální věc. Několikrát se zhluboka nadechl, než si byl jistý, že může normálně mluvit. Než však stačil vydat hlásku, kentaur jej rázně přerušil.

"Vydrž, chlapče. Tvé otázky najdou odpověď, ale ne teď. Není tady bezpečno. Obzvlášť ne pro člověka." Otočil se na Laylu a chvíli se jí upřeně díval přímo do očí. Když přerušil oční kontakt, Layla na něj upřela svůj zamyšlený pohled. "Já mu věřím, Ronane. Můžeme." Ačkoliv mluvila k tomu kentaurovi, stále se dívala na Draca. Cítil se z toho pohledu nesvůj. Kentaur se bez dalších slov otočil a vyšel směrem, odkud Layla střílela. Když se Draco nehýbal, chytila jej za ruku a šla v jeho stopách. Draco opět otevřel pusu, aby jí mohl položit otázku, ale jemným stisknutím ruky jej umlčela.

"Dočkej času Draco. Slyšel jsi Ronana. Není tady bezpečno. Ani pro tebe, ani pro tvé otázky." Dál tedy šli mlčky. Nevěděl, jak dlouho. Připadalo mu to jako věčnost.

Konečně došli až k jakési jeskyni. Po jejím obvodu se táhly runy, ale Draco jim nerozuměl. Pozorně si je prohlížel, jestli nepozná alespoň nějakou. Nepoznal. To už jej Layla táhla přímo dovnitř. Jakmile překročili pomyslný práh, na stěnách se rozhořely pochodně. Takže kentaur žijící s kouzly. To bylo opravdu podivné. Prošli několika klikatými chodbami, než dorazili na místo. Kentaur mu pokynul, aby se posadil do jednoho z koutů na jakousi napodobeninu slamníku. Draco si všiml, že tady je mnoho věcí potřebných pro člověka, ale zbytečných pro kentaura. Že by tu žil s nějakým člověkem?

"Tak, Draco, teď můžeme mluvit. Ale ještě, než začneš klást otázky, dám ti jednu já. Poznal jsi to místo?" V hlavě si promítl obrázek toho kráteru, či co to bylo. Věděl, že už to viděl někdy předtím, jen si nemohl vzpomenout. Zavrtěl hlavou v nesouhlasném gestu.

"Jednou už jsi tam byl. Možná víckrát. Pamatuješ si na svůj školní trest v Zapovězeném lese v prvním ročníku?" První ročník… tehdy měl hodně trestů. Ale jen jeden v Zapovězeném lese. S Potterem, Longbottomem a Grangerovou. Pokud si dobře vzpomínal. Tehdy našli toho mrtvého jednorožce. V tom kráteru! Už si vzpomínal. Tehdy se tam taky objevil kentaur, ale jiný než tenhle. Jak se jen jmenoval? Fenz? Finz? Firenze! Prý tam zachránil Pottera před čímsi nestvůrným, co zabilo jednorožce. A pilo jeho krev. Layla si poznala, že si vzpomněl, proto pokračovala. "To místo z nějakého důvodu přitahuje různé bytosti. Nevíme proč." Mluvila by dál, ale Draco ji přerušil.

"To, co tehdy zaútočilo na Pottera… bylo to to samé, co dnes?" Layla si vyměnila rychlý pohled s kentaurem.

"Díkybohu ne. Nenazývala bych útočníka na Harryho to… spíš on nebo kdo. Na Harryho tehdy v lese zaútočil Pán Zla, Draco. Zabíjel jednorožce a poté pil jejich krev, aby se udržel při životě. Harry jej tehdy vyrušil při krmení. A málem za to zaplatil životem." Slova se ujal kentaur.

"Naštěstí se tam objevil Firenze. Stejně jako vy našel jednorožcovu krev a stopoval vraha. Tehdy nebylo v lesích bezpečno. Jak jistě víš, zabití něčeho tak čistého jako je jednorožec se bezpodmínečně trestá okamžitou smrtí. A ten, kdo se něco takového odváží udělat, sejde na temnou cestu, z které už není návratu. Ale napití se jednorožcovy krve, to je ten nejodpornější a největší hřích. A jako takový se trestá zatracením. Jistě chápeš, že někoho takového jsme považovali za hrozbu. Tušili jsme, kdo to může být a hvězdy nám to jen potvrzovaly. Ale mnoho z nás si to nechtělo připustit. Za první války jsme ztratili mnohé druhy a celá naše rasa trpěla. Nikdo nechtěl, aby se ty časy opakovaly. Bohužel jsme tomu nedokázali zabránit. Nedokázali jsme ho vystopovat. Nechával za sebou zkázu, ale pokaždé jsme přišli pozdě. A když jej pak Harry Potter zahnal, doufali jsme, že zmizel navždy. Pak přišla po třech letech zpráva, že se Voldemort vrátil. Jak to bylo dál, už víš." Kentaur se zahleděl kamsi do ztracena. Layla tedy pokračovala.

"Jistě také víš, že po skončení války se mnoha tvorům a bytostem dostalo práv, o která usilovali tolik let. Mezi nimi i upírům. Když měli větší volnost, začal se jejich druh rozrůstat. A spolu s nimi i vampové. To tě dnes v noci napadlo." Draco pátral v paměti po vampech. "Vampové jsou vlastně příbuzní upírů. Vyvinuli se z nich. Moc o nich toho nevíme, jelikož se upírům daří zatím úspěšně je likvidovat. Na rozdíl od upírů jsou vampové dokonalá stvoření zla. Ve středověku je lidé zaměňovali s upíry, proto dnes mají tyto jinak vcelku mírumilovné bytosti tak špatnou pověst." Tak nějak jim to říkal Lupin ve třetím ročníku. Ale jinak o vampech v životě neslyšel. Avšak jen to označení stvoření zla bylo dostatečně odstrašující.

"Kam jsi zmizela ty? Šel jsem za tebou, ale najednou jsi tam prostě nebyla." Layla se opět podívala na kentaura.

"Nešel jsi za mnou, Draco. Zastavila jsem už na pokraji lesa. Ty jsi pak šel ke mně, ale najednou jako bys mě neviděl. Prostě jsi prošel okolo. V první chvíli jsem nechápala, co se s tebou stalo, ale když jsem pak viděla tvoje oči, bylo mi to jasné. Víš, jedna ze schopností vampů je něco jako tvoření halucinací, díky kterým dokážou své oběti vylákat na nějaké odlehlé místo, kde by je mohli zabít. Tenhle vamp si jen vybral špatné místo. Kentauři se mají na pozoru. Měl jsi štěstí, že tam byl Ronan. Objevit se tam jiný kentaur, nepřežil bys. Je mi líto, že jsem přišla pozdě." Draco přikývl a rozhlédl se po jeskyni.

"Vy tady žijete s člověkem?" obrátil se na Ronana. Ten se zamračil, ale odpověděl.

"Nedá se říct, že přímo žiji. Jen občas poskytuji přístřeší." Víc toho nestačil říct, protože Layla se zvedla a přešla k východu, který představovala obdélníková díra ve stěně jeskyně, za níž se táhlo mnoho klikatých chodeb až k východu z celého komplexu jeskynních cest. Chvíli nehybně stála a vypadala, že poslouchá cosi venku. Kentaur k ní vzhlédl, ale nepromluvil. Draco na ně znepokojeně pohlédl a kentaur mu naznačil, že má být zticha. Pak Layla promluvila.

"Ronane, přicházejí lovci. Myslím, že to jsou stopaři, co hledali toho vampa." Když se konečně otočila, vyměnila si s kentaurem dlouhý pohled. "Nemají v úmyslu někomu ublížit. Jen chtějí mít jistotu, že je mrtvý. Můžeš si s nimi promluvit. Jejich úmysly jsou čisté. Vysvětlím mu to." Ronan přikývl a bez dalších otázek odešel. Draco napínal uši, jak jen mohl, ale nic neslyšel. Layla se k němu otočila a jemně, jak to dokázala jen ona, se na něj usmála. "Čas na tvé otázky, Draco."

"Kde jsi celou tu dobu byla?" vypálil otázku, která jej pálila na jazyku už od chvíle, kdy se ukázala. Povzdechla si.

"Jistě, to jsem měla čekat. Bohužel je to na dlouhé vyprávění, tolik času zase nemáme. A nemyslím, že jsi na to připravený. Jiná otázka?" V očích se mu jasně odrážel vztek. Řekla mu, ať se ptá, ale nechce mu dát odpovědi. Znovu se rozhlédl okolo.

"Odkud znáš toho kentaura, Ronana? Co má tohle znamenat? Kentauři přeci považují kouzelníky na podřadné a on se poklonil! Tohle je celé na hlavu." Mrkla k východu a zaváhala. Už si myslel, že mu nehodlá odpovědět, o to víc byl odpovědí překvapen.

"Ronana znám už dlouho. Ještě z doby, kdy jsi byl v Bradavicích. Je to můj mentor." Nechápavě se na ni zadíval.

"Men..co?" Povzdechla si.

"Můj mentor. Vedoucí výcviku, chceš-li. Strávila jsem u něj nějaký čas. Ronan je jeden z mála kentaurů, co dokážou vycházet s kouzelníky. Když jsem během několika minulých letech byla v Anglii, pokaždé mi pomáhal. Schoval mně. Jsem jeho chráněnka." Draco na ni vykulil oči. Pousmála se a pohlédla k východu. Náhle se zamračila. Poodešla zpátky a znova se zaposlouchala. Očividně ji něco znepokojilo. Vstal a zamířil k ní. Chytila ho za ruku a přešla blíž k východu. Draco se díval na ni, protože tam nic neviděl ani neslyšel. Nechápal, jak je možné, že ona ano. Doháje! Dneska nechápu vůbec nic. Co se to se mnou sakra děje? Co se to s ní děje? Pak se na něj zničehonic prudce otočila. "Musíme zmizet!" Prosmýkla se kolem něj k východu. Zkoumala cosi z druhé strany podivných dveří. Pak zvedla ruku a něco tam zmáčkla. Pohlédla na Draca.

"Pojď. Nesmí nás tu vidět. Schováme se." Zatáhla ho do výklenku ve zdi u východu. Ten tam ale předtím nebyl. Tajná skrýš! Strčila ho dovnitř a vlezla za ním. Ještě než se za nimi kamenná stěna zavřela, mávla hůlkou. Zahlédl, jak mizí slamník. Pravděpodobně nechala zmizet všechny předměty, které nijak nepatřily do příbytku kentaura. Layla mu naznačila, ať je potichu a poslouchá. V příští vteřině to skutečně uslyšel. Hlasy, tlumené kamennou stěnou. Ale bylo jim rozumět.

"Jestliže nemáš co skrývat, kentaure, nemáš se čeho bát. Nemám pravdu?" Zaslechl škodolibý smích. Layla sebou škubla a prudce se nadechla. Cítil, jak zaťala ruce. Kolem stěny jejich úkrytu někdo prošel. Vzápětí uslyšeli další hlas. "Ale to se podívejme. On se snad opravdu bojí. Že by tu přeci jen něco schovával?" Kentaur zahrabal kopyty. Ozval se zvuk tříštěného skla. "Nicholasi!" zasykl někdo. "Pardon.. nechtěl jsem. Vypadá to, že tu nikdo není!" zakřičel další zevnitř. V malém prostůrku, kde byli zavření, se to rozléhalo, až jim zaléhaly uši. "No dobrá. Prosím omluv nás, že jsme tě rušili. Za tu kouli se omlouvám." Kroky se začaly vzdalovat. Layla s Dracem ještě několik minut zůstali schovaní, než je Ronan pustil ven. Layla se na něj omluvně podívala.

"Omlouvám se, Ronane. Měli čistou mysl, když jsem je kontrolovala. Opravdu jsem si myslela, že měli čisté úmysly." Podívala se na rozbitou kouli. Draco ji napodobil, ale byl rychlejší. Vytáhl hůlku a s tichým "Reparo" ji spravil. Kentaur se na něj podíval.

"Díky." Víc mu neřekl a opět se zaměřil na Laylu. To protože když přicházeli, skutečně měli čisté úmysly. Hledají toho vampýra. Prý tam byli," pohodil hlavou k Dracovi "ale nenašli tělo. Myslí si, že utekl. Prozradil jsem se sám. Byl jsem nervózní, že vás objeví. Nemohli by vám sice nic udělat, ale hádám, že by to nadělalo spoutu škody." Tak a dost! Teď už byl opravdu naštvaný. Mluvili spolu jako by tu vůbec nebyl. Věděli, že je poslouchá, ale nerozumněl jim ani slovo. Kdyby mluvili španělsky, vyšlo by to nastejno. Absolutně neměl ponětí, o čem se spolu baví.

"Hej!" Oba najednou se na něj otočili. Kentaur s výhružným výrazem, Layla s jakousi odevzdaností. Pozdě si uvědomil, že to byla chyba. Urazil toho kentaura. V tu chvíli byl ale tak vytočený, že mu to bylo absolutně jedno. Layla se postavila mezi ně. "Mohl by mi někdo laskavě vysvětlit, o čem se tu celou tu dobu bavíte?" Díval se při tom jen na ni. Povzdechla si. Po kolikáté za poslední hodinu? Poplácala kentaura po rameni, což jej očividně uklidnilo, protože jeho vražedný pohled byl najednou ten tam. Pak promluvila.

"Dobře, Draco. Asi je čas přestat chodit okolo horké kaše. Chceš odpovědi, máš je mít. Ale varuji tě - ještě nenastala ta správná chvíle. Pokud následkem toho, co ti řeknu, uděláš cokoliv neuváženého, poneseš si následky sám. Je ti to jasné?" Aniž by si promyslel, co mu právě řekla, kývl. Konečně mu byla ochotná odpovědět na všechny ty otázky, co se mu honily hlavou. "Jak myslíš. Ale v prvé řadě," podívala se na kentaura "Uklidni se, Ronane. Nezná vaše zvyky. Jistě si pamatuješ, jak neomalé jsem byla, když jsme se prvně setkali. A ty," otočila se na Draca "Na něj přestaň myslet jako na kentaura. Jmenuje se Ronan." S tím se otočila k východu. Jako by nic se optala "Ronane, byl bys tak hodný a doprovodil nás k pozemkům? Myslím, že pro dnešek jsme ti již způsobili problémů dost. A chtěla bych vzít Draca někam, kde mu to všechno budu moci vysvětlit lépe." Ronan zahrabal kopytem. Podívala se na něj. "Neber si to jako urážku. Za tvé pohostinství ti děkujeme, ale jak jistě víš, jsou místa, která jsou s tím vším spjata více a snad mu pomohou to lépe pochopit." S tím se vydala ven. Ronan s Dracem ji následovali.

Byl tak nedočkavý… konečně, po těch letech, si budou moci promluvit a snad mu vysvětlí vše, co jej tížilo už tolik let.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 24. února 2012 v 18:03 | Reagovat

Je to naozaj krásne, úžasné. Veľmi sa mi páčil úvod, ako si povedala, o čom je poviedka (alebo časť - ešte neviem). Prepracovania dizajnu je tiež prekrásne. To ako si pridala ten článok s obrázkom je tiež veľmi dobré. Nech sa Ti naďalej darí v písaní :).

2 Fay Skye Fay Skye | 25. února 2012 v 9:43 | Reagovat

Jsem ráda, že se povídka líbí. Nicméně někdy v páté kapitole se děj začne ubírat naprosto jiným směrem a nejsem si jistá, jestli se bude líbit i potom. No, uvidíme :). Jinak layout je, stejně jako ten předchozí, od Cirilly Riannon. Některé její výtvory jsou opravdu překrásné.

3 Moni Moni | Web | 6. dubna 2012 v 19:21 | Reagovat

Pokračuješ úplně krásně! Jsem z toho unešená, moc se mi to líbí. Je to tak rozepsané! Má to smysluplný děj a celé je to moc pěkné. Líbila se mi tam ta akcička s tím vampem, to bylo vážně skvělé! Nemůžu se dočkat až si přečtu další kapitolu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama