1. Konec i začátek

12. října 2014 v 21:53 | Ellie |  One Reason to Stay
loving you was easy


LINDAU, NEMĚCKO

"Prosím přivítejte letošního premianta, Jamese Rivase." Sálem se rozezněl obrovský potlesk. Z přední řady se zvedl mladík, mohlo mu být kolem osmnácti. Ohlédl se za sebe, a když se jeho pohled střetl s pohledem mladé ženy v tmavě modrých, koktejlových šatech a ona se na něj povzbudivě usmála, vydal se na pódium. Tam se postavil za řečnický stolek a rozhlédl se po celém sále. Byl narvaný k prasknutí. Odkašlal si a otevřel pusu, aby začal se svým proslovem, ale přepadl jej pocit úzkosti.

"Když si nebudeš jistý, dívej se na mě. Vypusť okolí. Mluv ke mně. Budeme tam jenom ty a já. Ano?" Tím jej uklidňovala před pár hodinami, když se chystali na předávání diplomů. A teď se mu to docela hodilo. Zaměřil se na ni a vytěsnil okolí. Jsme tu jen my dva. Jsme tu jen my dva. Jsme tu jen my dva. Zhluboka se nadechl a spustil.

"Vážení hosté, spolužáci a páni učitelé, tímto bych chtěl poděkovat panu Münchbachovi za poctu, která se mi dnešního večera dostala, totiž projevu za celý můj ročník. Než začnu, prosím o potlesk pro slečnu Wiederovou, která mne a mé spolužáky úspěšně provedla celým tím trápením zvaným střední škola až sem." Většina přítomných se zasmála a ozval se další potlesk. Pořád se díval jen na ni a tak mu neušly zdvižené palce. Pousmál se.

"Když jsme sem přišli, byli jsme batolata. Ale stejně jako ony jsme se naučili postavit na vlastní nohy a probojovávali jsme si cestu skrz vše nepříznivé, co se nám nejen naši kantoři snažili postavit do cesty. Na začátku to byly jen dětské krůčky, ale postupně, stejně jako malé děti, jsme se naučili dělat větší a větší kroky, až jsme nakonec…" Odmlčel se. Vyrušil jej muž, který se objevil vedle ní a něco jí říkal. Prudce zavrtěla hlavou, cosi odsekla a pak ji ten muž chytil za ruku. Viděl to rozčilení v její tváři. Opět mu něco řekla a on viděl, že u toho sotva otevírá pusu. Bylo to jen pár vteřin, ale nakonec ji pustil a odstoupil. Ale neodešel, pouze si stoupl o krok za ni. Když si všimla, že zmlkl, opět se na něj povzbudivě usmála. Zamračil se, ale pokračoval ve svém projevu. Scéna, která se v tichosti odehrála, se mu pranic nelíbila.

*

Ačkoliv byl tak vyklepaný, že se div nesesypal, ve chvíli, kdy předstoupil před celý sál a spustil, dmula se pýchou. Protože se na ni celou dobu díval, bylo jí jasné, že jej zase přepadla úzkost, z toho důvodu ani na vteřinu nepřerušila oční kontakt. Dokonce ani ve chvíli, kdy k ní někdo přistoupil a tichým hlasem, aby nerušil ostatní diváky, se jí zeptal.

"Sarah Rivasová?" Pootočila k němu hlavu, ale stále se dívala na Jamese.

"A kdo ji hledá?" Udělal krok dopředu a ocitl se tak v jejím zorném poli. Měl na sobě uniformu a i periferním viděním zaznamenala pěknou řádku odznaků, které se na modré látce svou barevností docela vyjímaly.

"Jsem poručík Anderson, americké letectvo. Madam, mám za úkol vás dostat do Spojených států tak rychle, jak to půjde." Najednou měla pocit, jako by jí zdřevěněly nohy. Už to bylo tak dlouho… Odtrhla pohled od Jamese a ten okamžitě utichl.

"A co po mě americké letectvo chce, mohu-li to vědět?" Poručík ji s povzdechem chytil za paži. Měl pevný stisk, takže se mu nemohla vykroutit, aniž by způsobila scénu. Ale nebolelo to.

"Madam, prosím. Mám své rozkazy a to okamžitě vás dostat do…" Nic dalšího už neřekl, protože mu rozčileně skočila do řeči.

"Tak podívejte, poručíku. Na tom pódiu stojí můj bratr a já nenechám nějakého zatraceného armádního poslíčka, aby mu zkazil předávání diplomů. Vůči vašim nadřízeným už dávno nemám žádné závazky, takže buďte tak laskav a pusťte mi tu ruku. Ti kravaťáci nahoře si jednou budou muset počkat. Je to jasné?" Poručík okamžitě pustil její ruku a o krok ustoupil.

"Ano madam. Jak si přejete." Zůstal stát za ní a cítila jeho pohled v týle. To muselo být důležité, když ji chtěl dostat pryč za každou cenu.


Později, když už bylo po formalitách a začal večírek, našla Jamese obklopeného hordou spolužáků, kteří mu gratulovali k projevu. S omluvou jej z jejich skupinky vytáhla stranou. Poručík se jí stále držel v patách, jen o krok za ní.

"Gratuluju, Jamie. Bylo to skvělé." Objala jej, navzdory podpatkům mu však stále sahala jen po bradu, proto zas ustoupila, aby nemusela tak zaklánět hlavu. "Vím, že jsem slíbila, že to dneska pořádně oslavíme, ale budeme to muset přesunout na později. Ten chlap se ode mě nehne ani na krok, dokud s ním nepůjdu, je horší než vlastní stín. Podívej, tady jsou klíče od auta. Nepij a přijď před svítáním, ano? Nevím, kdy přesně se vrátím, ale napsala jsem Marii, zítra se zastaví a donese ti něco k jídlu." Rozcuchala mu vlasy a otočila se, aby mohla odejít, ale chytil ji za ruku.

"Počkej, Sáro. Co je to za chlapa a proč má na sobě uniformu americké armády?" Jemně se vymanila z jeho sevření a smutně se pousmála.

"Je to pracovní. Neboj, brzo budu zpátky, dobře? Zavolám ti, až tam dorazím. Jo, a pokud si přivedeš kamarády, zkuste být trochu méně hluční než obvykle. Další pokutu už platit nebudu."


COLORADO SPRINGS, SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ

Seděla v kanceláři generála Landryho už přes půl hodiny. Začínala být podrážděná, po více než dvacetihodinovém letu navíc byla poměrně nevyspaná. Aby toho nebylo málo, to místo v ní vyvolávalo staré vzpomínky. Bylo to přesně tady, ta samá židle, když jí řekli, že byla přijata do programu. A na té stejné židli seděla, když jí generál Hammond před třemi lety oznámil, že v programu skončila. Někdo tady měl opravdu špatný smysl pro humor.

Přemýšlela, co po ní můžou chtít. Tři roky žila svůj vlastní život, normální život. Měla bezpečnou práci, měla rodinu, přátele, dokonce i domek u jezera. Stálo ji hodně sil to všechno získat, a když už to vypadalo, že by to možná nemusel být až tak špatný život, zase jí do něj vpadli.


Nakonec se do přemýšlení ponořila natolik, že málem nadskočila, když se otevřely dveře. Na okamžik nedýchala, když spatřila muže, stojícího v nich.

"Jacku…" Teď už se o ni pokoušela závrať. Proč by ji, u všech svatých, zrovna on zatahoval do tohohle blázince?

"Taky tě rád vidím, Sáro." Dvěma dlouhými kroky přešel pracovnu a objal ji. Ani si neuvědomila, že se postavila, ale objetí mu opětovala. Když ji pustil, posadila se.

"Ale… Co ty tady děláš? Vždyť tě převeleli už před více než rokem." Pokýval hlavou, posadil se na generálovo místo a položil před ní tlustou složku.

"Všechno ti povím, ale první musíš podepsat mlčenlivost. Všechny tvoje průkazy a prověrky už překvapivě zrušili." Vzala si nabízené pero a bez jakéhokoliv nahlédnutí otevřela složku na konci, podepsala se na poslední papír a vrátila mu ji. Nepřečetla si z ní ani slovo, tak moc mu věřila. "No, k tvé odpovědi. Převeleli mně. Jsem tu jen na pár dní, pak se zase vracím do Washingtonu. Takže s Danielem jsi stále v kontaktu, jak vidím." Opřela se o něco pohodlněji a založila si ruce. Ignorovala nevyřčenou otázku a pokračovala dál.

"Proč jsem tady, Jacku? Co dělám na velitelství Hvězdné brány? Už nejsem tvoje podřízená. Teď jsem civilistka bez jakéhokoliv závazku vůči této zemi. Vlastně mám v plánu zůstat natrvalo v Německu. Takže si umíš představit moje překvapení, když se poručík Anderson objevil na předávání diplomů mého bratra." Odmlčela se a propalovala ho pohledem.
"No, nebudeme teda chodit kolem horké kaše. Chci, aby ses vrátila." Několik málo vteřin jí trvalo, než pochopila, co právě řekl. Pak se rozesmála.

"To… to snad… to snad nemyslíš vážně?!" Když na ni však dál upíral vážný pohled, rychle ji smích přešel. "Jacku, dostala jsem vyhazov. Nepracuju pro armádu." Podal jí další složku.

"Vím, že tahle práce byla celý tvůj život. A věř mi, nikdo z nás nesouhlasil s tvým odchodem. Taky vím, že vyřazení z programu pro tebe bylo těžké. Ale tohle je pro tebe nová šance, Sáro. Můžeš začít úplně od začátku, tam, kde tě nikdo nezná - na Atlantidě." Odmlčel se a kývl ke složce. "Otevři to." Poslechla. Hned na první stránce byl obrázek nádherné stavby, z které bylo na první pohled patrné, že není pozemská.

"Na jaké planetě to je?" zeptala se užasle. Generál se pousmál. První krůček k jejímu získání na svou stranu byl učiněn.

"Lantea. Ale co je ještě lepší, je galaxie, ve které se nachází." Vzhlédla k němu se zájmem v očích. Další bod pro něj. "Pegasus." Teď neměla daleko k vyvalenému pohledu s otevřenými ústy, jaký vídal u lidí, kteří se zrovna dozvěděli o existenci Hvězdné brány. Po chvíli se ale vzpamatovala a zavrtěla hlavou.

"Jacku, tohle všechno je úžasné, opravdu. Ale pořád nechápu, co tady dělám já." Zavřela složku a položila mu ji na stůl. "Tohle je svým způsobem mučení. Oba dobře víme, že mi ta práce chybí a vždycky chybět bude. Ale tohle všechno," rozhodila rukama "je minulost. A já si nemůžu dovolit na ní lpět. Už nejsem jenom sama za sebe. Teď mám na starost Jamieho a to znamená určité závazky. Už si nemůžu dělat, co chci." Teď byla řada na něm.

"A co kdyby tu byla cesta? James už je velký kluk, Sáro. Za chvíli bude mít vlastní život. Ty jsi své závazky splnila. A vychovala jsi skvělého kluka. To, co ti nabízím, obnáší více než tuhle práci a život v jiné galaxii. Ty nejsi jen voják, jsi také diplomatka. A tu cestu vidíš." Opět odmítavě zavrtěla hlavou.

"Viděl jsi mé zdravotní záznamy za poslední rok a půl? Vlastně, že se ptám… jasně že viděl. Nejen kvůli Jamiemu, ale také kvůli tomu cesta není. Pravidla nepovolují povolat do služby rizikové jedince, jako jsem já. Ohrozila bych tím každého člověka tam venku. A nemysli si, že protože Jamie odmaturoval, vykašlu se na něj. Je to moje rodina, Jacku. A nedovolím, aby skončil stejně jako já. Slíbila jsem, že se o něj postarám za jakýchkoliv okolností, že tu pro něj vždycky budu. Dospělý nebo ne, já ho neopustím. Ne tak jako mí rodiče opustili mně." Byl čas vytáhnout eso z rukávu.

"Doktoři na Atlantidě možná objevili lék, který ti může pomoct. Pokud podstoupíš léčbu, ti nahoře plně podpoří tvůj návrat do služby. A jako bonus dostaneš vlastní tým." Nevěřícnost by byl slabý výraz pro to, co v tu chvíli cítila.

"Vidím, že ses naučil hrát tu jejich špinavou hru, Jacku. Přitom bych dala ruku do ohně za to, že ty jejich praktiky nikdy nepřijmeš. Alespoň Jack, kterého jsem znala, by tohle neudělal." Zvedla se a bez jakýchkoliv dalších slov přešla ke dveřím. Už otevírala, když opět promluvil.

"Jsem pořád ten samý Jack, Sáro. Tohle dělám pro tebe, ať tomu chceš věřit nebo ne. Víš, že James by nikdy nezůstal sám. Daniel je jeho rodina, stejně jako ta dvojčata. Vždycky by o něj bylo postaráno. A ty bys mohla zase žít. Ne trpět v práci, která ti nic nedává a v zemi, kde jsou všichni tví blízcí tisíce kilometrů daleko. Tohle není to, co pro tebe James chce. On taky chce, abys byla šťastná. To máme společné." Otočila se a s jasnou výhružkou v hlase vyštěkla.

"Co jsi mu řekl?" Došlo jí, že nechat bratra v Německu nebyl dobrý nápad. Měla ho vzít sebou.

"Já nic. Strýček Danny se zastavil na návštěvu, aby měl někoho u sebe. Do toho, Sáro, zavolej mu. Uvidíš, že my oba máme stejný cíl. Vrátit ti zpátky život, jaký miluješ. I když způsoby, jakými toho dosáhneme, se liší." Neřekla na to nic, s hlasitým prásknutím dveřmi odešla.


Když o pár minut později volala bratrovi, zvedl to hned po prvním zazvonění. Takže na to čekal. Nenechala jej promluvit a okamžitě spustila.

"Poslouchej, Jamie, ať ti Daniel řekl cokoliv, neposlouchej, ano? Je to jen špinavá hra, aby dostali, co chtějí. Ještě dneska nasednu na letadlo a přiletím domů. A Danielovi řekni, ať se klidí z mého domu." Vychrlila to ze sebe tak rychle, že teď sotva popadala dech. Z druhé strany se ozval Jamieho nadšený hlas.

"Ne, Sáro, to nedělej. Podívej, nevím, co je to za práci, co po tobě chtějí, ale oni tě mohou uzdravit! Copak taková šance se odmítá? Můžeš být zase zdravá! Já vím, že to nechceš udělat kvůli mně, ale prosím tě o to. Tady už jsi udělala svou práci. A byla jsi a vždycky budeš ta nejlepší starší ségra na celým světě. Ale nejsi máma. A nemůžeš mě vodit za ručičku celý život. Teď je čas, abys šla za tím, co chceš ty. A ty chceš zpátky starý život. Sama jsi to jednou řekla. Takže kvůli mně nezahazuj druhou šanci, ano? Prosím." Z nadšení postupně přešel k naléhavosti. Cítila, jak jí vlhnou oči a po chvilce jí jedna slza skanula na tvář.

"Jamie, to přece nejde. Nemůžu od tebe jen tak odejít," víc neřekla, protože jí skočil do řeči.

"Ale ano, můžeš a taky to uděláš. Pro sebe i pro mě. Chci, abys tu se mnou byla i za deset let, abys mě viděla odpromovat, abys viděla moje děti. A to můžeš, pokud budeš zdravá. Ne pokud v sobě budeš mít tikající bombu. A chci, abys byla šťastná." Po několika dalších minutách dohadování a slz Sára podlehla bratrovu naléhání. Trvalo jí nějakou dobu, než byla ochotná jít zpátky za Jackem a uznat, že měl pravdu. A zatímco O´Neill v duchu jásal, Sára se nemohla zbavit plíživého pocitu, že se stane něco špatného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama