1. Náhrobní kámen

12. října 2014 v 21:38 | Ellie |  Last Sacrifice
come on skinny love


Ticho panující u jezera přerušilo hlasité prásknutí. V zápětí se na břehu zčistajasna zjevil vysoký muž v černém plášti, pod nímž se rýsovala vytrénovaná postava. Kápě mu halila obličej do tmy, což ale nebyl nejmenší problém pro další přítomnou osobu stojící nehybně ve stínech stromů. I na tu poměrně velkou vzdálenost mezi nimi bez problémů viděla, jak se mu ústa kroutí do zlověstného úšklebku, provázejícího pár tichých nadávek. Co ale pozorovala, byly jeho oči. Ta ocelová modř a chlad, který z nich vyzařoval, jí byly moc dobře známé. Ostatně, ten muž byl kdysi jejím velmi blízkým přítelem.

A právě teď se pozorně, s očima zúženýma do tenké škvíry, rozhlížel kolem. Přejížděl pohledem celé prostranství, pečlivě se vyhýbajíc pohledu na slizké, napůl shnilé tělo obří olihně v jezeře. Při tom pohledu se vrátily děsivé vzpomínky snad každému, kdo na těch pozemcích byl přesně před devíti lety. Když nenašel nic podezřelého, máchl hůlkou a několik metrů před ním se tlumeně rozzářil poměrně nízký náhrobní kámen. Na nic nečekal a rozešel se k němu. Zastavil až metr před ním, upírajíc oči na to jediné, co z něj bylo vidět - zlatě vyvedená čísla jedna a šest. Opět mávl hůlkou, aby odstranil ten nános špíny, takže nyní byla vidět mistrně udělaná výzdoba.

*

Sledovala každý jeho krok. Přitom si v hlavě promítala vzpomínky na chvíle, kdy ještě oba byli nevinné děti. Nedotčeni válkou. Bezstarostní. Šťastní. Byly to jedny z nejhezčích okamžiků jejího dětství. Ale to všechno už bylo pryč. Válka je oba poznamenala. Smrt, bezmocnost, strach, beznaděj. Oba ztratili to, čeho si cenili nejvíce. Přesto tady stále byli, bojovali se svým životem, s každou překážkou. Když kráčel k tomu náhrobku, nedal na sobě znát jedinou emoci. Nezaváhal, šel jistým, pevným krokem. Byla to jedna z věcí, kterou na něm obdivovala.

Když se ani po minutě zírání na ta zlatá písmena nepohnul, potichu vykročila směrem k němu. Pochybovala se neslyšně, jako by se spíše vznášela nad zemí, než po ní skutečně chodila. Když byla jen asi dva metry od něj, úmyslně šlápla na suchou větvičku. Byla si jistá, že to slyšel, přesto se neotočil a dál upíral pohled na chladný černý mramor před sebou. Zůstala tedy stát a vyčkávala. Znala jej moc dobře na to, aby věděla, že dlouho to nevydrží. A taky že ne.

"Už jsem si myslel, že začínám být paranoidní." Pousmála se. Věděla, že její pohled cítil. Shodil kápi a konečně se otočil. Také postřehla nepatrný pohyb jeho levé ruky, když svou hůlku sevřel pevněji a nepatrně ji pozvedl. Přeci jen ji nepoznal. I když pravda, hodně se změnila, co se naposledy viděli. Snažil se proniknout skrz tmu, jež jí poskytla kápě. Měla ji posazenou hluboko, nechtěla nic riskovat. Kdyby ji tu někdo nepovolaný uviděl, nemuselo by to dopadnout dobře.

"Tak?" lehce naklonil hlavu doprava, díky čemuž mu spadlo do čela pár blonďatých pramínků. Ach, stále ses nenaučil trpělivosti.

"Ale no tak, Draco. Trpělivost přináší růže. Copak ses za ty roky nic nenaučil?" Pozvedl hůlku ještě výš, ale jako by si toho nevšimla, mrknutím oka se přesunula až k náhrobku. Hra na kočku a myš ji nikdy nebavila, přesto si myslela, že by neuškodilo trochu ho potrápit. "Už pohřbili i všechny vzpomínky." Překvapeně se otočil.

"V dnešní době je to tak lepší. Alespoň pro ně." Vzhlédla a jeho oči se do ní zabodly jako šíp. Chtěl odpovědi.
"Pověz mi, proč tu dnes jsi? Proč zbytečně riskuješ? Víš, že jsi sledován." Musela mu přičíst bod za to, že neuhnul pohledem.
"Ostatní už pohřbili i vzpomínky." Opakoval její vlastní slova. Povzdechla si a kývla k jeho hůlce. Nenápadně jí mířil přímo na ni. Ani všechny ty roky mu nevzaly ostražitost a podezíravost vypěstovanou výcvikem. Myslí prozkoumala okolí, jestli tu nenajde někoho dalšího, ale nikdo jiný krom jich dvou tu nebyl.
"Skloň ji Draco. Já ti nechci ublížit." S tím mávla svou vlastní hůlkou a kápě jí sjela na ramena. Nehnul ani brvou. Ten šok poznala jen podle jeho očí. "Ráda tě zase vidím."

*

Cítil její přítomnost už ve chvíli, kdy se přemístil, ale když nikoho nenašel, přičítal to vyčerpanosti. V několika posledních týdnech se moc nevyspal a navíc měl stále neodbytný pocit, že jej někdo sleduje. To se mu potvrdilo, když se přemisťoval z Cental Parku. Ale byl si jistý, že se přemístil sám. A tady na něj nikdo čekat nemohl. Umístění toho náhrobku znalo jen několik málo lidí a byl si setsakra jistý, že ať už jej někteří z nich nenáviděli sebevíc, nikdy by neprozradili, kde se nachází. Ale celou tu doby tady na sobě cítil něčí pohled. Instinkt mu velel mít připravenou hůlku, ale neútočit. Stejně si nebyl jistý, kde přesně neznámý je. Snažil se tedy chovat co nejvíc přirozeně.

Přirozenost se ale vytratila v okamžiku, kdy uviděl náhrobek v plné kráse. Předtím jej viděl jen jednou, a to když ho sem umisťovali. Tenkrát to byl jen kus otesaného mramoru se zlatě vytesaným jménem, datem narození a úmrtí. Dnes ho ale zdobily překrásné rytiny a ozdobné sošky.

Když pak uslyšel křupnutí větvičky, byl překvapivě klidný. Předpokládal, že dotyčný mu nechce ublížit, jinak by ho totiž už dávno napadl. Přesto si neodpustil kousavou poznámku.

"Už jsem si myslel, že začínám být paranoidní." Ještě pár vteřin upíral pohled na ta zlatá písmenka, než shodil kápi a otočil se. Lehce pozvedl hůlku, jen nepatrně. Ten dotyčný byla žena. Ani černý plášť nedokázal zakrýt ženské křivky. Byla malá, něco přes metr a půl. Ruce měla volně podél těla, ani se neobtěžovala vytáhnout hůlku. To ho určitým způsobem namíchlo. Neměl rád, když jej jeho soupeři podceňovali, ačkoliv to mnohdy byla obrovská výhoda. Snažil se tedy alespoň vidět její tvář, ale měla hlubokou kápi. Začínal pociťovat určitou frustraci. Kdo to sakra je?

"Tak?" Nevědomky lehce naklonil hlavu. Byla to jeho automatická reakce při nedostatku trpělivosti, většinou si ani neuvědomil, že něco takového udělal. Stejně jako teď.

"Ale no tak, Draco. Trpělivost přináší růže. Copak ses za ty roky nic nenaučil?" Takže my se známe? Kdo to sakra.. a jak to poznala? Dokázal si vybavit nejméně tucet holek, které by to vzhledem k výšce mohly být, ale žádnou, která by ho znala natolik dobře, aby na něm poznala jeho emoce, když nechtěl. Najednou mířila jeho hůlka zase o kousek výš. A do prázdna. Ta žena zničehonic zmizela. "Už pohřbili i všechny vzpomínky." Překvapeně se otočil. Stála za ním, u paty náhrobku, hlavu skloněnou. Jak se tam dostala tak rychle? Spolknul peprnou nadávku, a co nejklidněji jí odpověděl na nevyřčenou otázku.

"V dnešní době je to tak lepší. Alespoň pro ně." Škubl hlavou, jako by ukazoval na někoho stojícího vedle. Ta žena prudce zvedla hlavu a on do ní zabodl ten nejostřejší pohled, jaký uměl. Každého člověka z toho minimálně pořádně zamrazilo. To věděl moc dobře. Hlavou se mu honily desítky otázek, ale nedostal odpověď ani na jednu.

"Pověz mi, proč tu dnes jsi? Proč zbytečně riskuješ? Víš, že jsi sledován." Toho si byl vědom až příliš dobře. Ostatně to byl ten důvod, proč se už týdne pořádně nevyspal. Odpověděl jí jejími vlastními slovy.

"Ostatní už pohřbili i vzpomínky." Slyšel jemný povzdech a pak kývla k jeho hůlce. Tak přeci jen si jí všimla. Mířil teď přímo na ni. Několik vteřin zůstala nehybně stát a pak promluvila.

"Skloň ji Draco. Já ti nechci ublížit." S tím mávla vlastní hůlkou, která se jí zničehonic objevila v ruce, a nechala svou kápi spadnout na ramena. Ten pohled jej naprosto šokoval, ale nedal to znát. "Ráda tě zase vidím."



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zoi Zoi | Web | 16. února 2012 v 19:04 | Reagovat

Vypadá to úžasně a mocinky hezky se mi to i četlo :D Krásné

2 Eloran Arroway Eloran Arroway | Web | 16. února 2012 v 19:16 | Reagovat

Páni, to je úžasný.
Přečetla jsem to jedním dechem a už se těším na pokračování! :-)

3 Fay Fay | 16. února 2012 v 19:19 | Reagovat

Teda, děkuji... takhle rychle jsem komentáře vážně nečekala... asi že jsem blog založila teprve dneska :).
Druhou kapitolu už mám rozepsanou, tak možná přidám už zítra (to ty prázdniny).

4 Moni Moni | Web | 6. dubna 2012 v 14:28 | Reagovat

Krásná kapitolka. Bylo to hezky sepsané, líbilo se mi, že  jsi to rozvedla z obou pohledů, jak z jejího, tak z Dracova. Bylo to pak dobře čtivé, a vůbec se mi to líbí, nějak si říkám, že mě by nenapadlo něco takového napsat. Určitě si přečtu další kapitolu ;-)

5 wbtbwb.blog.cz wbtbwb.blog.cz | Web | 12. října 2014 v 21:42 | Reagovat

Krása chci pokračování :-)

6 Ellie Ellie | E-mail | 19. října 2014 v 11:20 | Reagovat

[5]: Pokračování už je, momentálně je zveřejněno dalších pět kapitol :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama